2. - 29. október 2010 : Štetl znamená městečko. Cítíte v tom tu němčinu? Však je to slovo v jidiš. Je tragickým paradoxem, že Židé svojí alespoň posledních tisíc let starou historii v diaspoøe popisují právě němčinou, byť støedověkou. Štetl je uzavøený vesmír aškenázských Židù. Městečko se svými kočími, pradláky, kováøi, hospodskými, pekaøi, mlékaøi, se svým rabínem a svým učitelem. Také ale opevněný svět židovské lidové kultury.

Svět trvale ničený pogromy, opilými kozáky, kteøí vraždili a znásilňovali, carskými úøedníky, kteøí šikanovali. Okolními nežidovskými sousedy, kteøí beztrestně plenili. Ale štetl znovu a znovu vstával z mrtvých, vypálený, zdecimovaný pogromem (mimochodem „pogrom“ je docela pøípadně slovanský název, však máme ze stejného základu naší „pohromu“). Štetl byl zdrojem neotøesitelné víry, často naivní, ale opravdové. Byl to východoevropský štetl, který nás podaroval chasidismem. Vírou, že obyčejná čirá radost je to, čemu H-spodin dává pøednost pøed strnulým, umným a v sobě zacykleným mudrlantským studiem. V dnešním otevøeném a propojeném světě je ale štetl insulárním anachronismem. Pøežívá na několika málo místech světa, jen ve východní Evropě ne. Tohle je malá vzpomínka na vzdálenou minulost, byť ty fotografie nejsou více než dva roky staré.